První den, první dojmy

Nový okruh, nová výzva. Celí natěšení se hecujeme a plánujeme tento výlet.

Ve středu odcházím z práce již velmi brzy, musím připravit naše zázemí a uvítat Mipa, který si jako správný parťák dává cvičně prvních 200km, aby naložil Daweho motorku a pomohl nám ji dopravit na okruh. Na otázku, kdy budeme vyrážet zkušeně odpovídám, ať se domluví s Dawem, a tajně si k tomu přičte alespoň hodinu... Dawe ještě není doma z práce. Je předběžně dohodnutý na start o páté a tak se snažím na tento čas vše připravit...

Sedm hodin.

Po několika výzvědných Mipových smskách ho ubezpečujeme, ať jede radši bez našeho doprovodu. Dawe hledá laminovací sadu, náhradní řídítko, chce být připraven... Chvilku se dohadujeme zda s sebou brát stan...(Dawe počítá s tím, že budeme spát v boxech), tajně jej přihazuji k našim věcem. To uvezeme.

Historie našeho stanu: byl to kup typu: hele tak levný stan, ten by se někdy mohl hodit. Podezřívala jsem ho, že se jedná o stan pro jednoho, ale Dawe rozhodl, že se přece budeme tulit...a tak jsem si říkala: proč ne... Od té doby uplynuly tři roky, ještě jsme jej nikdy nevyužili...jen jsme ho jednou postavili Daweho neteřím u nás v obýváku.

Vyjíždíme se čtyřhodinovým zpožděním, vedeni půjčenou navigací. Než stihneme projet hraniční přechod v Hřensku užíváme si tři výživné objížďky, takže naše navigace téměř nemá šanci prosadit si svou..

Cesta nám trvá 8 hodin a na Mipem udané souřadnice N 51°32,229 E 13°56,319 dorážíme za zpěvu ptactva a ranních červánků v pět hodin. Boxy nebudou, 180 euro na den nedáme, ani když se složíme. To prostě už z principu :-).

Máme tři hodiny na odpočinek.

Budíme Mipa, který má naše karimatky v dodávce a kvapně stavíme náš stan. Odmítám na Daweho výzvu dohledávat malou celtičku, která má překrýt síťku na vrcholu stanu jako ochrana před deštěm. Obloha je bez mráčku a za tři hodiny pršet nezačne. Pak se po ní kouknu...

Za hodinu nás budí solidní krupobití.

Dawe hlásí postupně mokrý spacák, hlavu, nohy, záda... a tak jsem vyslána pro prokletou celtičku do auta. Zjišťuji, že parkoviště není odvodněno, takže se brodím vodou k autu. Naštěstí rychle dohledám co je potřeba a zastavuji sprchu co Dawemu cáká do obličeje...

Schovávám se zpět do našeho hnízdečka, avšak i při nejtěsnějším tulení nelze nedotýkat se stěn stanu. Půl hodiny před plánovaným budíčkem vyráží Dawe čile obhlédnout Mipovu dodávku, jestli bychom se tam nevlezli všichni tři..

Mip s úsměvem shledává, že náš domeček je zřejmě opravdu jen pro jednoho, a gentlemansky mi nabízí útočiště v jeho dodávce. Přehlédnu jeho modré oči a docházím k závěru, že svého drahého prostě neopustím, takovou romantiku si nenechám ujít. Už dlouho jsem se tak nenasmála jako dnes ráno.. Musím přiznat že v náporech ledového větru a s mokrými botami jsem přes den byla několikrát na pochybách, zda jsem se rozhodla správně :-D Nakonec jsem to raději vyřešila omotáním bot americkou powerpáskou..

Češi, kteří přijeli na první den jízd mají opravdu smůlu. Několik prvních pádů už máme dopoledne za sebou, jsou však odvážní a i když se jeden z nich hned v úvodu sklouzl po trati nenechají se odradit a vyjíždějí i na mokro. SRAnDisté s sebou nemají mokré gumy, ale Dawe přesto usedá na svůj stroj a natáčí několik jízd z kamery na motorce.Mip se seznamuje s tratí až v závěru dne a tak nás první dosažené časy ani příliš nezajímají..

Celý den se dá charakterizovat jako důkladný trénink oblékání a svlékání kombinéz a sprintů k nahřívákům, abychom je stihli ukrýt před deštěm.

Odpoledne.

Stále prší a prší. Občas svitne naděje výhledem na potrhané mraky, ale většinu dne to vypadá asi takhle:

Na tanec s blesky nikdo nemá náladu a tak se provoz na dráze na dlouhé chvíle zastavuje.

Při čekání na sucho v ActionBike administrativním boxu obhlížíme cizí motorky. Dawe plánuje, jak si vyrobí záznamové zařízení  po vzoru kolegy s R1, zvedák na motorku na jednu páku... Já zase pošilhávám po originálním provedení laku s kytičkami (ale to radši tajně :-D).

Z kluků co přijeli z ČR zajezdit si na okruhu slízl asi nejvíc z nepřízně počasí Steve, který přijel z Prahy PO OSE a v mezeře mezi přívaly deště se vydal stejným způsobem zpět!!! Chvíli po jeho odjezdu jsme se zase s úprkem schovávali... myslím si, že si to opravdu "užil"..

Večer rázným rozhodnutím přesouvám naše spaní do auta. Je zde sice těsno, ale odmítám absolvovat znovu krupobití v našem staníčku...přesouvám do něj tedy všechny naše věci a po vzoru Mipa ho pasuji na servisní stan. Mip ho má totiž vedle dodávky taky , má v něm nářadí a ten stan je asi DVAKRÁT VĚTŠÍ, NEŽ TEN NÁŠ!!! Přes den jsme ho tajně omrkli, ale se zimou, která přichází večer jsem ráda, že jsem prosadila spaní v autě...

Večeříme v Mipově dodávce, kde se vejdeme s Dawem, Mipem, Alexem a Jirkou z ActionBike Racing teamu a ještě s grilem! (Vyndali jsme jen sud s benzínem :-D) Nálada je dobrá, probíráme uplynulý den, výkony kluků na trati a Mip si předsebírá, že se dostane pod dvě minuty, Dawe je skromný, ale chce pod 1:55 :-D. Všichni si stěžují na počasí, ale Alex nás informuje, že podobná extempóre jsou zde běžná, že pokaždé, když je tu alespoň na tři dny, tak celý jeden den proprší... utěšujeme se tedy, že zítra bude lépe...

JITA